Když se vysloví Jihoafrická republika ve spojitosti s během, většině toto spojení nic neřekne. Nutno tedy vysvětlit, že v této zemi je běh velmi populární a i ten vytrvalostní není výjimkou. Však mezi 10 nejmasovějšími ultramaratony světa jsou 4 pořádány právě v JAR. Vévodí jim Comrades Marathon na 90 kilometrů s již 82. ročníky a každoročně s jak více než 10 000 účastníky na startu. Šestidenní běh u Johannesburgu se takovou historií pyšnit nemůže, ale letošní 12. ročník konaný 30. března až 5.dubna ho řadí jako druhý nejstarší na světě za Australský Colac. Právě vidina zúčastnit se běžeckého závodu v zemi zaslíbené ultramaratonu byl jedním z důvodů, proč jsem se rozhodl zde běžet. A taky jsem si potřeboval ověřit, že už jsem fit po loňském zranění, které jsem si přivodil vloni v létě v New Yorku při 3100 mílích. Už jsem si potřeboval dát pořádně do těla, sice jsem po zranění na podzim stihl osm maratónů, ale takový šestidenní běh to zdaleka nenahradí.
Na letišti v Johannesburgu na mě naštěstí čekal jeden z běžců Andy McKissock, jinak bych se těžko dostával na místo dění. Letos poprvé se šestidenní běh konal na zemědělské farmě asi 60 kilometrů od Johannesburgu. Andyho doprovázel novinář z místního The Citizen v dobré víře, že se mnou udělá rozhovor. No, nevládnu zrovna brilantně angličtinou, ale přesto asi něco málo pochytil, protože následující den článek vyšel.
Po příjezdu na farmu tři dny před startem nic nenasvědčovalo, že by se zde za pár dní měl konat závod. Majitele farmy Georga Archera, který se též zůčastnil závodu, jsem zastihl na střeše budovy sociálního zařízení při dokončovacích pracích. Nutno dodat, že ale vše pořadatelé stihli i za pomocí původních obyvatel Afriky. Hned po příjezdu jsem si byl projít kilometrový okruh vyměřený na travnatých pozemcích farmy. Popravdě nebyl jsem z něj nějak nadšen. Povrch byl značně nerovný, místy i bez travnatého povrchu. Pomyslil jsem si, co by se tak stalo, kdyby zapršelo. Na to jsem našel v průběhu závodu několikrát odpověď. Na několika místech se povrch změnil v mazlavé bláto, které se lepilo na boty a to nám značně znepříjemňovalo běh.
Škoda jen, že jisté nestandardní podmínky a odlehlost nepřilákaly na start více zahraničních závodníků. I tak se kromě domácí špičky na start mimo jiných postavil snad největší běžec – dobrodruh světa Dán Jesper Olsen. Dovolím si o něj zmínit pár vět, protože si myslím, že si to zaslouží. A čtenářům běžcům přiblížím i trošku jiné, extrémní pojetí běhu. S Jesprem jsem před, při i po závodě strávil dvanáct dní, můžu říct, že to je velice skromný a sympatický kluk. Na svém kontě má z roku 2004 – 05 sólo oběh zeměkoule v tradičním směru západ – východ. Tedy Evropa, Asie, Austrálie a Severní Amerika. Letos v létě spolu s Americkým běžcem Glenem Turnerem vyráží na další oběh naší matičky země a troufám si tvrdit, že daleko dobrodružnější a náročnější ve směru sever – jih. Start v Norsku na Nordkapu, napříč Evropou, kde nebudou mít doprovod, své věci si vezou na speciálním vozíku, který potlačí před sebou. V Turecku se k nim připojí doprovod s automobilem, to z důvodu, že kvalita cest už nebude tak kvalitní. Čeká je přeběh Afriky. V Kapském Městě prodají automobil, letecky se přesunou na jih Argentiny, pořídí nový automobil a napříč Jižní a Severní Amerikou. Sám Jesper přiznává, že je čeká několik kritických míst a že trasa ještě není definitivní. Takovým je například Súdán, kde je obtížní získat vízum a kde je značně nebezpečno. Proto mají i variantu, že podél Rudého moře poběží po Asijské straně, přes Saúdskou Arábii. Otazník visí i nad Jižní Amerikou. Glen prosazuje přes Amazonii, kde asi moc cest není, Jesper by raději západnější trasu přes Chile, ale zas narazí na Kolumbmii, kde též není moc bezpečno. Jak říká Jesper, oběh zeměkoule neberou jako závod, takže jestli jim potrvá dva, či tři roky není až zas tak podstatné. Právě účast na tomto závodě bral Jesper jako přípravu na tuto akci. No, budu jim moc držet palce a sledovat jejich putování na webových stránkách.
Ale abych se vrátil k šestidenní. Za jisté nestandardní podmínky z našeho pohledu lze považovat, že pořadatelé jen v omezené míře zajišťovali občerstvení pro běžce. To značně znevýhodňovalo zahraniční běžce, kteří s sebou neměli doprovod. Ale na tuto variantu jsem byl dopředu připraven. Po celý závod jsem čerpal z vlastních zásob, dokonce jsem si stihl i uvařit nějaké to instantní jídlo. Sice to trošku zdrží, ale časem jsem vybrousil techniku vaření. V jednom kole jsem dal vařit vodu, při průběhu do dalšího jsem vhodil do vařící vody jídlo, v dalším kole bylo uvařeno a v následujícím již teplotně poživatelné. Však pro mě takové ztížené podmínky mají spíš opačný efekt. Ještě víc mě nabudí a motivují dokázat, že i přes tyto ztížené podmínky jsem schopen s ostatními držet krok. Však ono na start tak dlouhého závodu se nesmí nastupovat s nějakou poraženeckou náladou, vždyť jedním z rozhodujících faktorů je psychika. Na start se běžec musí postavit pozitivně naladěn, i když ví, že ho to v následujících dnech bude značně bolet, že bude bojovat s nevyspalostí, že se může dostat až na samé dno.
Já jsem měl v průběhu závodu opravdu jednu velikou krizi a to třetí den, kdy jsem naběhal jen 85kilometrů. Když jsem odjížděl, loučil se se mnou čerstvě napadaný sníh a tady jak už to v Africe bývá, mě zastihlo teplo, ostré slunce a na trati minimální stín. A to mě zmohlo. Pak k večeru na mě přišla slabost, musel jsem zpomalit, začal jsem se klepat zimnicí. Když už jsem se po trati spíš motal a rychlost klesla ke 4km/hod řekl jsem si, že tudy cesta nevede a zalehl jsem asi na 3 hodiny do spacáku. Pak už to bylo lepší, ale přeci jen jsem se z krize dostával ještě následující den. Právě tato krize měla za následek, že jsem se třetí den propadl z první pozice na třetí. Jako obvykle jsem měl rychlejší začátek, no neumím se moc krotit, když je ještě dostatek sil. Třetí den jde do čela tedy Jesper a první místo si zkušeně pohlídá až do konce. Na mě zbyl boj o druhé místo s černým Jihoafričanem Bongani Ndlovu. V následujících dnech jsme si několikrát vyměnili místa, ale přeci jen mě poslední den zbylo více sil.
Evidence naběhaných kol a tedy i kilometrů sice nebylo pomocí čipů, ale i tak byla bez problémů. Tady kola evidoval pořadatel pomocí počítače a běžci měli možnost na tabuli vidět pořadí i počet naběhaných kol. Zázemí pro běžce též nebylo ideální, běžci měli k dispozici stany, kam se v případě únavy mohli uchýlit. Já jsem tuto možnost využíval minimálně. Přes den byl na slunci a bylo v něm značné vedro. Jedině v noci jsem si chodil asi na tři hodiny trošku se vyspat a odpočinout si, jinak jsem byl stále na trati.
Abych pořadatele jen nehaněl. Jedním z plusů bylo, že přímo u dráhy bylo sociální zařízení s teplou sprchou, takže s očistou nebyl problém a že jí bylo třeba. Někdy od prachu, někdy i od bláta. Po značnou část závodu jsem běhal se sluchátkama na uších, kde jsem si přehrával písničky z MP3. Přeci jen to je výborné odreagování od monotónního kroužení po závodišti.
Pravda, konečný počet naběhaných kilometrů nebyl podle mých představ, ale jsem rád, že jsem závod přečkal bez jakýchkoliv zdravotních problémů. Jsem moc rád za šest nádherně strávených dní ve společnosti stejně naladěných lidí. Jak už to v životě chodí, na to špatné se zapomene a bude se vzpomínat jen v dobrém.
Výsledky:
1. Jesper Olsen Dánsko 685km
2. Vlastimil Dvořáček Česko 656km
3. Bongani Ndlovu JAR 642km
4. Sarah Barnett Austrálie 634 km
5. Derek Reyneke JAR 580km
Výsledky závodu je možno shlédnout na:
http://www.ultradistance.co.za/ultradistance/6day/gr6day/results/2008/hourend/20086hkp.htm
Vlasta Dvořáček